TEXT 1

(1) Rita mi podává lístky. Jsou na nich obrázky věcí, za které se dají vyměnit: vejce, pecen chleba, červené kolečko představující plátek masa. Současné zákony totiž zakazují ženám číst. *****

(2) „Offred, pohlídej si, aby ti dali čerstvý vejce,“ připomíná mi Rita.

Slibuju jí, že si na to dám pozor.

Odcházím z domu a čekám na rohu ulice. Směrem ke mně kráčí červená postava v bílém čepci – moje dvojče, můj odraz v zrcadle. Jmenuje se Ofglen. To je vše, co o ní vím. Je mou partnerkou teprve dva týdny. Nevím, co se stalo s tou předchozí. Jednoho dne prostě nepřišla a tahle ji nahradila.

„Požehnaný buď plod,“ pronáší obvyklý pozdrav.

„Kéž nás Pán vyslyší,“ odpovídám jako vždy.

(3) Jdeme spolu do centra. Služebnice jako my musí chodit jen ve dvojicích. Prý je to v zájmu naší bezpečnosti, ale to je nesmysl: už tak jsme chráněné ažaž. Dojdeme k zátarasu. Stojí tu dva muži v uniformách Strážců víry. Nejsou to skuteční vojáci, jsou určeni k rutinním prohlídkám a podřadným úkolům. Zasalutují nám. Musí se k nám chovat uctivě vzhledem k povaze naší služby. Zkontrolují nám průkazy a pak jdeme dál.

Na hlavní ulici je přece jen trochu živěji. Míjíme několik hospodyň v zelené, ženy chudých mužů oblečené v ošuntělých šatech s červeno-modro-zelenými pruhy a dvojice služebnic v červené. Modrou manželek velitelů na chodnících nespatříte. Jen v autech.

(4) V této části Gileádu jsou chodníky betonové. Vzpomínám na dřívější procházky městem. Vzpomínám na to, co jsem tehdy nosila: džíny, tenisky, triko. Vzpomínám na tu moc, kterou jsem měla nad vlastním životem. Tenkrát ještě ženy měly svobodu volby.

(M. Atwoodová, Příběh služebnice, upraveno)

TEXT 2

Věta typu A obsahuje podmět (ať už vyjádřený, či nevyjádřený) a přísudek, např. Na horách padá sníh./ Je smutný.

Věta typu B nemá podmět, např. Na horách sněží. / Je mu smutno.